Filmy o setkání dvou světů
V «Mezi dvěma světy» je Marianne (Juliette Binoche) poprvé viděna, jak čeká ve frontě na přeplněné kanceláři pro doporučování práce, lidé se kolem ní tlačili, frustrovaní hradbou byrokracie, zoufale touží po práci. Najde si práci v úklidové firmě, projde přísným školením a pak protrpí sérii koncertů, drhnutí záchodů a utírání kancelářských stolů v hluboké noci. Konečně dostane práci u posádky, která čistí trajekt v Ouistrehamu (který jezdí z Caen do Portsmouthu dvakrát denně). Tato práce je popsána hrůzostrašnými slovy jako „komando operace“: posádka musí uklízet 230 pokojů dvakrát denně, čtyři minuty na pokoj. Hodiny jsou brutální, práce vyčerpávající. Toto je svět, kde každý bojuje; nikdo nemá auto, nikdo nemá dvě mince, které by mohl hodit dohromady, nikdo nemá volný čas, nemá čas plánovat nebo dokonce přemýšlet.
Ale Marianne má tajemství. Je to vlastně novinářka pracující v utajení. Slyšela o „krizi“ nezaměstnanosti, o „neviditelné“ populaci lidí, kteří se potýkají s těmito nejistými zaměstnáními bez stability. Chce to pro sebe učinit skutečným; chce to nejen vidět na vlastní oči, ale zažít. Chce napsat knihu o svém čase s těmito „uklízečkami“.
Režíruje Emmanuel Carrère a vychází z knihy Florence Aubenas z roku 2011 Le quai de Ouistreham, její reportáž o dělnících na trajektu v Caen, «Mezi dvěma světy», je mezi dvěma tématy: jsou tu samotní pracovníci trajektů, hlučná fascinující parta a Mariannina soukromá úzkost, že jim bude lhát. Konflikt je nevyhnutelný: Marianne dělá práci jako všichni ostatní, ale může kdykoli přestat. Má za sebou život v Paříži a knižní smlouvu. Takže zatímco se jí po ustlaní 230 postelí třesou ruce a je fyzicky vyčerpaná jako její kolegové, pořád je to jen turistka. Lidé, které potkává, nemají žádné únikové cesty. Mariannina bolest a stres z toho, že žije v utajení, nemohou jinak, než zdůraznit její výsadu. Pracovníci, které potká, jsou mnohem zajímavější než ona.
„Mezi dvěma světy“ se zabývá nerovností a blahosklonností, které jsou vlastní Mariannině snaze vidět „neviditelné“. Sociální pracovnice na úřadu práce pozná Marianne jako slavnou autorku a ptá se jí, co si sakra myslí, že dělá, když se snaží být uklízečkou. Nenapadlo Marianne, že bude brát práci někomu, kdo ji skutečně potřebuje? Marianne chabě doufá, že bude stát za to odhalit nespravedlivé a nelidské pracovní podmínky atd. Ale otázky, které se jí na úřadu práce kladou, přetrvávají po celou dobu. Film má nepopiratelně dobré úmysly. Usiluje o realitu ve stylu Kena Loache a někdy ji dosahuje. Juliette Binoche je jediná hvězda. Zbytek lidí ve filmu (kromě jednoho) je vytržen ze skutečného života bez dalších titulků. To zdůrazňuje „odlišnost“ Marianne, která je součástí skupiny, přesto je od ní nějak oddělená.
Vynikající Hélène Lambert hraje Chrystèle, svobodnou matku, jejíž jedinou možností je práce na trajektu. Chce si ušetřit peníze na další tetování. Do práce musí chodit pěšky, a tak Marianne, která má auto (nepravděpodobně ji dostala od kolegyně uklízečky, která náhodou zná někoho s otlučeným autem, kterého jsou ochotni předat Marianne zdarma) , nabízí odvoz Chrystèle do práce a z práce. Rozkvétá zvláštní a smysluplné přátelství, i když můžete vidět, jak Marianne hodnotí Chrystèle jako potenciální „námět“ pro svou knihu. Chrystèle je skvělá postava. Je tvrdá a schopná, ale také křehká a otevřená, vlastnosti, které se snažila zakrýt, aby čelila svým výzvám. Marianne jí pomáhá, aby si udělala trochu času na vychladnutí, relaxaci. Otevřenost Chrystèle tomuto novému přátelství je nebezpečná. Ptáte se: Jak bude reagovat, až vyjde pravda najevo? Protože to musí být odhaleno!
Problém je v nastavení. Marianne chce vědět, jaké to je pro „tyto lidi“. Vidí, jaké to je, a prožívá to. Ale to, jaké to je, je jiné, než jaké to JE. Je pro ni snadné povzbudit Chrystèle, aby si vzala odpoledne volno a šla na pláž. Proč to Chrystèle nenapadlo? Protože má tři malé syny, téměř bez příjmu a žije v neustálém stresu. Posádka trajektu je sehraná parta. Viděl jsem několik recenzí, které kritizovaly jejich dobrosrdečné kamarádství jako nevěrohodné. Myslím, že tito kritici nikdy nedělali vyčerpávající podřadnou práci, kde je kamarádství se spolupracovníky důležitou dovedností pro přežití. Pomůže vám to překonat den. Jejich přijetí Marianne závisí na jejích schopnostech: kdyby je stáhla dolů neschopností, vyhýbali by se jí, ale ona v práci drží krok, takže ji obejmou.
Všechny tyto periferní postavy jsou tak zajímavé, že by mohly nést své vlastní individuální filmy: Tvrdá supervizorka (Evelyne Porée), okouzlující Justine (Emily Madeleine), nadějný romantik Cédric (Didier Pupin), mladá žena (Léa Carne) snící o skákání město se svým přítelem. Problém s «Mezi dvěma světy» je v tom, že prezentuje práci posádky trajektu, jako by byla kritika pochopena, ale není tomu tak. Ano, podmínky jsou brutální. Může za to ale systém. Vždy jde o systém a Marianne nejeví žádný zájem o systémové problémy, které vytvářejí tyto otřesné pracovní podmínky a prohlubují propast mezi majetnými a nemajetnými. Tento „nedostatek“ seriózní kritiky dělá z „Mezi dvěma světy“ příběh zhýčkané novinářky konfrontované s tím, jak „tito lidé žijí“, plus dopad, když je odhalena její lež, spíše než skutečný výstřel vypálený na nespravedlivý systém.
Mariannina kniha bude mít pravděpodobně úspěch a její čtenáři ze střední až vyšší třídy si připomenou, že mají být k uklízečkám přátelští a dají jim dobré tipy.
Ale co se stalo s Chrystèle? jak se jí daří? Co dělá? Je v pořádku? Marianne je zapomenutelná. Chrystèle není.
Nyní hraje v divadlech.
Sheila O’Malleyová
Sheila O’Malley získala titul BFA v oboru divadlo na University of Rhode Island a magisterský titul v oboru herectví z programu Actors Studio MFA Program. Přečtěte si její odpovědi na náš Dotazník filmové lásky zde.
Recenze: Mezi dvěma světy — Filmy pro nás ostatní s Billem Newcottem
V tomto dojemně lidském francouzském dramatu hraje Juliette Binoche autorku, která se tajně dostane mezi úklidový personál rušného trajektu a snaží se zažít nevyřčené životy těchto anonymních námořních služebníků.
- Sdílet na Facebooku (otevře se nové okno)
- Sdílet na Twitteru (otevře se nové okno)
- Sdílet na Pinterestu (otevře se nové okno)
Mezi dvěma světy (Cohen Media Group)
Týdenní zpravodaj
Nejlepší z Sobotní večerní příspěvek ve vaší schránce!
Mezi dvěma světy
⭐️ ⭐️ ⭐️ ⭐️
Doba chodu: 1 hodina 46 minut
Přihlaste se k odběru a získejte neomezený přístup do našeho online archivu časopisů.
Hrají: Juliette Binoche, Hélène Lambert, Didier Pupin, Léjeden Carne
Scénář: Florence Aubenas, Emmanuel Carrère, Hélène Devynck
Ředitel školy: Emmanuel Carrère
Každý, kdo si užil plavbu jakéhokoli druhu, měl zkušenost s interakcí s palubními kajutovými stevardy. Usmívali jsme se, povídali si s nimi a nabízeli jsme peněžní spropitné těm mužům a ženám, kteří téměř neviditelně stlají postele, uklízejí koupelny a možná nechají na polštářích čokoládovou mátu (nebo dvě, je-li to požadováno).
Když se s nimi setkáme, dáváme si záležet, abychom se jich zeptali na jejich domovské země a jejich rodiny, ale je tu jedno téma konverzace, kterému se jako kurdějím obvykle vyhýbáme: jejich pracovní podmínky.
V dojemně lidském francouzském dramatu Mezi dvěma světy, autorka jménem Marianne, kterou hraje Juliette Binoche, se tajně vydává mezi úklidové pracovníky rušného trajektu La Manche a snaží se zažít nevyřčené životy těchto anonymních námořních služebníků. To, co zjistí, když ustlala 40 postelí za hodinu, uklízela polovinu tolika záchodů a dělala to všechno nonstop na 8hodinové směně, je podsvětí častého zoufalství, které zjemňuje pouze něžné – a někdy i vzdorovité – kamarádství.
Objevuje ale i něco jiného: hlodající pocit viny, který se rodí z vědomí, že na rozdíl od svých spolupracovníků to všechno může každou chvíli zahodit do teplé postele a pohodlí domova. Čím blíže se Marianne dostává ke svým nic netušícím spolupracovníkům, tím více se děsí nevyhnutelného dne, kdy bude muset odhalit svou pravou identitu.
Film založený na uznávané knize Florence Aubenasové – úspěšné spisovatelky, která se v důsledku ekonomického kolapsu v roce 2008 přestěhovala do cizího města, aby našla nekvalifikovanou práci – má drsnou bezprostřednost, a to nejen proto, že si Binoche nechala rozcuchat vlasy a ne nenosit make-up.
Spoluscenárista/režisér Emmanuel Carrère, odhodlaný vnést na plátno autentičnost, kromě své hvězdy najal pro prakticky všechny role řadu neherců: opravdové uklízečky, pomocnice v domácnosti a nezaměstnané lidi.
Je to riskantní strategie: Často, když to profesionální herci kombinují s neprofesionálními, může tento kontrast vést k tomu, že film bude vypadat jako dva samostatné filmy.
Tento gambit fungoval skvěle pro Chloé Zhao a Frances McDormand v roce 2020 nomádská země, a výnos je zde ještě větší. V tom dřívějším filmu se tulákové v obytných automobilech zhostili svých rolí na rozlehlých scénických kulisách amerického západu. Zde se Carrèrovo první obsazení omezuje na malé kajuty a stísněné chodby, což si vynucuje určitý druh intimity na velkém plátně, který může překazit i zkušené herce.
Jako zázrakem na to mají – každý jeden. Je těžké si představit, že drobná, smutná Hélène Lambertová – hrající svobodnou matku, která drhne záchody, aby uživila své tři děti – byla, dokud nezískala tuto roli, skutečná svobodná matka, která drhla záchody, aby uživila své tři děti.
Váhám se o tom dokonce zmínit, abyste si nemysleli, že Lambertová byla do filmu prostě vtažena, aby zobrazila své skutečné, smutné já. Naopak, Lambert vytváří postavu, která přesahuje její osobní historii: hledící do budoucnosti a divokou. Toto nebude její poslední film. Stejně tak to nebude pro žádný počet jejích kolegů z hereckého obsazení, zejména pro rozcuchanýho Didiera Pupina, který předtím, než se zde objevil jako okouzlující koketní nezaměstnaný, byl instalátorem koberců; a Léa Carneová, sladce se usmívající bývalá tovární dělnice, která hraje jednu z Marianniných nejzatvrzeleji optimistických spolustewardek.
Ale to všechno funguje především kvůli oscarovému Binoche (anglický pacient), která odkládá svůj superstar glam, aby se setkala se svými spoluobčany na jejich vlastní úrovni, hrála své scény s nimi, spíše než kolem nich, čímž se film zaměřoval na to, aby se stal, stejně jako její postava, především pozorovatelem.
Slyšíte hodně o „velkorysém“ herectví; zde Binoche dává mistrovskou třídu v umění.
Staňte se členem Saturday Evening Post a užijte si neomezený přístup. Přihlaste se k odběru
V ‘Mezi dvěma světy’ Juliette Binoche zviditelní neviditelné
( Nehodnoceno ) ( Průvodce filmem pro sledování )
S laskavým svolením Cohen Media Group
Zobrazit titulek Skrýt titulek
Cédric (Didier Pupin, vlevo), Marianne (Juliette Binoche) a Marilou (Léa Carne) si užívají prostoje ve francouzském filmu „Mezi dvěma světy“.
Přispěvatel Peter Rainer
Když Marianne Winckler (Juliette Binoche) poprvé vidíme v působivém novém francouzském filmu „Mezi dvěma světy“, unaveně čeká, až na ni přijde řada v dlouhé frontě ve vládním středisku pro nezaměstnanost v přístavním městě Caen na severu země. Zdá se, že je o něco starší než většina tamních žen, včetně Chrystèle (Hélène Lambert), svobodné matky dvou dětí, která hlasitě napadá úřady za špatné zacházení s jejími dávkami.
Marianne má na tomto řízení více než letmý zájem. Své vládní tazatelce řekne, že je žena v domácnosti, kterou manžel opustil. Jak se ale brzy dozvíme, Marianne je ve skutečnosti známá spisovatelka žijící v Paříži. Jejím záměrem je jít v utajení jako uklízečka, aby z první ruky prozkoumala pro knihu, jaké to je přežít s minimální mzdou a bez jistoty zaměstnání během celostátní ekonomické krize. Chce personalizovat titulky a „zviditelnit neviditelné“.
Film „Mezi dvěma světy“ režírovaný uznávaným spisovatelem a filmařem Emmanuelem Carrèrem, který se podílel na scénáři s Hélène Devynck, je volně adaptován podle bestselleru Florence Aubenasové z roku 2010 „Noční čistič“. Aubenas je slavný novinář, který je možná celosvětově známý tím, že byl v roce 2005 unesen a držen v zajetí po dobu pěti měsíců, zatímco informoval o válce v Iráku.
Proč jsme to napsali
Příběh zaměřený na
Tajná novinářka ve filmu „Mezi dvěma světy“, volně založeném na skutečném příběhu, nachází těžkosti, které očekává od zaměstnání s minimální mzdou. Objevuje ale i něco jiného: přátelství a radost.
Ve filmu, na rozdíl od Aubenasovy knihy, spisovatelka infiltruje pracovní sílu, aniž by někomu odhalila svou pravou identitu. Tento vývoj přináší další prvek nejistoty: Jak etický je trik Marianne a jak budou její spolupracovníci, z nichž se někteří rychle spřátelí, reagovat na zprávy, když nevyhnutelně objeví pravdu?
I když hrajete neokoukané postavy, Binoche často vyzařuje lehce luxusní atmosféru. V tomto filmu, který Binoche inicioval, je tato stopa sofistikovanosti vzhledem ke skutečné historii Marianne zcela na místě. Přál bych si, aby se film dostal hlouběji do jejího příběhu. Naproti tomu pracovníci, se kterými se schází, jsou ostře ohraničeni. Většinu z nich hraje neobyčejná skupina neherců vycházejících z tvrdého světa ne nepodobného tomu, který je zobrazen ve filmu. Jsme nuceni cítit bolest a potřeby těchto dělníků nesmírně osobním způsobem. Ale Marianne zůstává pro diváky něčím jako oslavovaným záskokem. Morální sklon příběhu – Je podvodnicí, když se vydává za dělnici? – je méně zajímavé než líčení přátelství a každodenních bojů těchto žen. Právě v těchto chvílích „Mezi dvěma světy“ skutečně rezonuje.
Filmaři nám ukazují dřinu života dělníků, která zabíjí duše. Vidíme ženy a některé muže, jak každou noc dřou, když uklízí kajuty trajektu překračujícího kanál – všech 230 pokojů, čtyři minuty na pokoj. (Muži, jak se suše poznamenává, „nedělejte záchody“.) Bez jakéhokoli úvodníku zahlédneme dlouhou řadu súdánských přistěhovalců, kteří lemují doky a hledají práci v nočních hodinách. Carrère, moudře si myslím, nedělá z filmu reformistickou hymnu. Natáčení v polodokumentárním stylu nám umožňuje vstřebávat spolu s Marianne neúprosné narůstání nespravedlností.
Budiž světlo: Znovu podněcuje mou lásku k učení
Poskytuje nám také některé z nejvěrohodnějších portrétů ženského přátelství, jaké jsem kdy ve filmu viděl. Tato blízkost, projevená bez špetky sentimentality, slouží jako spásná milost pro životy těchto žen. Jeho blížící se rozvrat dodává filmu tragický rozměr. Marianne a Chrystèle a půvabná Marilou (Léa Carne), zdrcené, ale neskloněné, se stávají jakousi udatnou trojicí. Stejně jako mimořádný Lambert ani Carne, která také zobrazuje život blízký jejímu vlastnímu, nikdy předtím nehrála profesionálně. Toto pozadí pomáhá vysvětlit, proč představení vyzařuje tak úžasnou autenticitu.
Získejte příběhy, které
zmocnit a povznést denně.
Když si spolu ženy zahrají bowling nebo se závratně ocitnou schované v prvotřídní kajutě trajektu, jejich chvilkové rozjaření odhalí rezervoár radosti, který je navzdory všemu jaksi živí. V takových chvílích se s nimi pozérka Marianne sjednotí. Její dvojtvárnost se zdá být mnohem méně urážkou než potvrzením naděje.
Peter Rainer je filmový kritik Monitoru. „Mezi dvěma světy“ nemá hodnocení a v kinech začíná 11. srpna. Je ve francouzštině s anglickými titulky.
Shromažďujeme hodnocení filmů o setkání dvou světů na základě hodnocení a recenzí oblíbených služeb. Abychom shromáždili filmy o setkání dvou světů, analyzujeme ztvárnění, oblíbené služby, komentáře, recenze lidí, komentáře na fóru a vytvoříme vlastní hodnocení. Pokud si myslíte, že ve výběru chybí film, můžete zanechat komentář s názvem filmu, který by měl být zařazen do výběru. Pojďme udělat hodnocení Filmy o setkání dvou světů!
